Syndrom vyhoření a mocenská nerovnováha v terapii – narativní odpověď

burnout
Článek Petra Doležala o rozložení moci v terapeutické situaci a rozvoji lidí, kteří se jí účastní (klientů a terapeutů).

Jak podpořit aktérství klientů a ještě díky tomu nevyhořet

 

Postmoderní a postrukturalistické směry zdůrazňují narušení mocenské nerovnováhy v psychoterapii. Kritizují pojetí psychoterapie jako jednosměrného procesu od psychoterapeuta ke klientovi. Jednosměrné pojetí vychází z předpokladu, že terapeut je autonomní, vědoucí subjekt, který má přístup k objektivnímu poznání o životě, a že klient hledající pomoc, je objektem tohoto poznání. Taková psychoterapie reprodukuje a potvrzuje pouze určité pravdy o životě, totiž ty sdělované psychologickou a psychoterapeutickou teorií. A ustavuje jakousi třídu expertů, psychologů a psychoterapeutů, která má život vykládat. Psychologická kultura lidem říká, že se v sobě, v jiných a v životě nevyznají, ale přitom by měli. A zároveň nabízí řešení, třídu expertů (psychoterapeutů a psychologů), kteří s tím mají pomoci. Psychoterapie založená na vztahu subjekt – objekt tuto hierarchii podporuje a v důsledku omezuje možnosti aktérství pro klienty. Úkolem poststrukturálního nebo postmoderního terapeuta je tuto nerovnováhu reflektovat a rozrušovat.

Postmoderní a poststrukturalistické směry v psychoterapii zdůrazňují, že experti na svůj život jsou především klienti sami, a úkolem terapeuta je spíše pomoci tuto jejich expertízu (znovu)objevit. Terapeut se stává expertem na facilitaci procesu psychoterapie a procesu dojednávání toho, jak tento proces bude vypadat, ale již není expertem na životy. Pokud jsou klienti jsou klienti experty na život, jak tuto jejich expertízu ocenit? Jak ji žít a nejen o ní teoreticky spekulovat?

Je potřeba si uvědomit, že hierarchie ve vztahu terapeut - klient je mnohdy výchozí situací danou kulturním kontextem. Můžeme hlásat rovnost, ale pokud ji nepodpoříme přímou praxí, může nám snadno upláchnout. Narušením hierarchie zplnomocňujeme klienty. A nám samotným může pomoci ocenit, to co nám naši klienti a spolupráce s nimi přináší do životů. Protože i ty jsou měněny v procesu psychoterapie.

Michael White v knize Narrative Practice nabízí možná překvapivě jednoduchou sadu reflexí, které nám s tím mohou pomoci. Pokud jsou využity pro reflexi přímo s klienty, narušují hierarchické uspořádání terapeutického kontextu: 

1.    Uznání privilegia, které je nám dáno tím, že nás různí lidé zvou v různých podobách do svých životů a uznání vlivu jaký to na nás má.

2.   Reflektovat jak nás inspiruje, když jsme svědky změn, které lidé ve svém životě dělají i navzdory mnohdy nepříznivým okolnostem.

3.   Pojmenovat zážitky s novými a nečekanými asociacemi, které dále obohacují naše životy.

4.  Popsat radost, kterou zažíváme, když jsme svědky, jak lidé dovedou intervenovat ve svých životech, když realizují jimi preferované změny. Radost, kterou zažíváme, když se k lidem připojujeme v oslavách těchto změn.

5.   Všímat si speciálních metafor, které lidi využívají a seznamují nás s nimi, a které nám pomáhají přemýšlet i nad jinými situacemi.

6.   Zachytit, jak nám interakce s klienty umožňují překročit limity našeho myšlení a zaplnit mezery v našich vlastních příbězích.

7.     Zvědomit si příspěvek lidí, se kterými pracujeme, k udržení naší vize a energie.

 

Jak mohou podobné reflexe pomoci se syndromem vyhoření? Pokud jste někdy zažili, že vaše práce je vyčerpávající a únavná; prožili pocit, že jste ztratili svůj směr a smysl v práci; nebo jestli jste se někdy cítili, že vás život jako psychoterapeuta by šel popsat snahou „držet hlavu nad vodou a nějak to dávat“. Tehdy by si Michael White dovolil navrhnout, že se možná vytratil směr, kterým ve svém vývoji jako psychoterapeuti jdete.
 

A právě tehdy, když ztratíme schopnost všímat si, jak nás naše práce a naši klienti ovlivňují, tak přicházíme o cenný zdroj toho, co nám pomáhá cítit, že máme směr a vyvíjíme se. A to nás vrací k narušování hierarchie a reflexím navrženým výše.  Protože jak můžeme pociťovat, že se náš život jako terapeutů vyvíjí, když nepodnikneme kroky k tomu, abychom identifikovali, ocenili a artikulovali ty zkušenosti ze setkávání s ostatními, které ovlivňují naše životy?  Nevšímat si a neoceňovat tyto zkušenosti může podpořit pocity ztracenosti. Zkusme jim věnovat prostor. Podle Whitea máme na výběr – buď přiznáme, že na to nejsme sami, ale že spolupracujeme s našimi klienty a vzájemně ovlivňujeme své životy, nebo můžeme všichni brát Prozac :).

 

Zdroj: White, M. (2011). Narrative Practice. Continuing the Conversations. New York: WW Norton & Company. 

Petr Doležal

Petr Dolezal
psychoterapeut, lektor, supervizor

Absolvoval jsem psychologii na FSS MU (kde externě sem tam něco učím) a výcvik Cestou systemických terapií. Praxí ve Zlíne a v Brně. Mám rád teorii, přemýšlení o psychoterapii, zajímá mě výzkum a co je v psychoterapii trendy. S klienty to ale nejraděj tak nějak peču na místě, když je to živé a napínavé co ze spolupráce nakonec vzejde. Baví mě promýšlet, jak dobrá teorie a empirické znalosti mohou přispět k tomu, že jsou konzultace hutné, tvořivé a mají dobrou zápletku.

Web: psycholog-dolezal.cz