ADHD očima terapeuta

Tématu ADHD se věnuješ již dlouho. Jak ses k tématu ADHD dostala, proč právě tato porucha?

Má cesta zabývat se problematikou ADHD profesně, vedla lehkou oklikou. Jako jedinec s ADHD a dvěma dětmi, které učebnicově naplňují projevy této poruchy, jsem se snažila ve své psychoterapeutické praxi věnovat bez rozdílu preference všem potížím a problémům, s kterými klienti přicházeli. Dokonce jsem se někdy přistihovala, že si užívám psychoterapii jiných poruch a potíží více. Naléhavé a neřešené potřeby dětí, rodičů i učitelů, mě však přiměly zabývat se touto poruchou s větší intenzitou a komplexněji (skupinová práce s dětmi a rodiči dětí s ADHD, spolupráce s učiteli, příprava edukačních materiálů, seminářů). Nastřádané znalosti a zkušenosti pak vystihují knihy Jak žít a ADHD a O ADHD dospívajících a dospělých.

Nástrahy a důsledky nepoznané poruchy mají zásadní dopady na kvalitu života dětí, později dospělých a dalších osob, které s nimi žijí. Lepší osvěta a aktivní kompenzace projevů ADHD, jeho dopadů na život jedinců a dalších přidružených obtíží je nezbytná. Bez práce na změně se potíže a důsledky zhoršují až k postižení sebedůvěry, sebepojetí a identity jedince. A být pouhým pozorovatelem těchto problémů mi nejde.

Do škol přichází stále více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. O ADHD ve školním věku se hodně mluví a píše. Tvoje nová knížka, která vyšla v nakladatelství Pasparta, se věnuje tématu ADHD u dospívajících a dospělých. Proč právě takovéto zacílení?

Myslím si, že osvěty není dost a u tak živého a někdy kontraverzního tématu jako je ADHD je důležité držet krok s nejnovějšími poznatky. Už neplatí, že se z ADHD vyroste, že je to označení nezvladatelných a nevychovaných dětí. Výrazné navýšení novinek se týká zejm. Období dospívaní a dospělosti a ADHD subtyp nepozorný, kdy hyperaktivita není výrazně vyjádřena či úplně chybí. Do té doby byly tyto tiché a nenápadné dětí úplně opomíjeny. Nikdo se o jejich speciální potřeby nezajímal. Právě zvyšujícími se nároky školních povinností a objemu učiva se během školního období potíže zintenzivňují a prohlubují. Školákům už paměť a intelekt nestačí kompenzovat požadavky školního vzdělávání. Selhávají ve výkonu, sebeovládání, ovládání emocí, nesoustředí se, neumí se učit, plánovat, plnit úkoly. Jestliže potíže vyplývající z podstaty poruchy nejsou od těchto jedinců odděleny, vede to ke spojování neschopnosti s osobností dítěte. To má zásadní a negativní dopad právě na jejich identitu. Dostaví se rezignace na učení, další vzdělávání a profesní uplatnění, budoucnost. Je důležité, aby tyto děti dostaly adekvátní přístup a léčbu.

Není to tak, že dítě z ADHD prostě vyroste a porucha časem vymizí?

Bohužel ne, současné poznatky potvrzují, že porucha je na celý život. Pouze má v různých vývojových obdobích člověka různou podobu a intenzitu vyjádření. Hyperaktivita věkem klesá, narůstá impulzivita a potíže s pozorností. U dětí u nichž byly potíže s pozorností a soustředěním už v nižším dětském věku výrazné, se tyto potíže ještě zhoršují. Ve školním věku se přidávají k výčtu potíží ještě problémy spojené s tzv. poruchou exekutivních funkcí (funkce zodpovědné za organizaci času, včetně denních povinností, práce, plánování činností včetně jejich započetí a dokončení). Největší důsledky pro život má impulzivita (rychlá nepromyšlená rozhodnutí, rizikové chování – jízda autem, experimentování s drogami, promiskuita, konflikty a potíže ve vztazích).

S jakými problémy přicházejí tvoji dospívající a dospělí klienti? V čem mají největší obtíže?

Často přicházejí s potížemi, které na začátku úplně maskují nebo překrývají samotné ADHD. Deprese, úzkostné stavy, paranoia, sebepoškozování, experimentování s drogami i stavy závislosti, agresivita, poruchy příjmu potravy, poruchy spánku. Až pozorné naslouchání jejich životnímu příběhu ukáže, že podkladem těchto obtíží je nepoznané nebo nedostatečně řešené ADHD. Jejich společným projevem je rezignace, selhávání, pocit, že zklamali, nemají žádnou cenu, obtěžují okolí.

Jak by tyto obtíže měla reflektovat škola?

Škola by měla být schopna skrze pedagogy uplatňovat individuální přístup šitý na míru dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami. Individuální vzdělávací plán vytvářet ve spolupráci s dalšími odborníky (PPP, psychology, psychiatry). Podporovat spolupráci s rodiči. Znát jejich potíže s domácí přípravou a jejich taktiky na zvládání. Předávání informací pomůže hledat a podporovat silné stránky dítěte a omezovat nežádoucí chování, projevy ADHD. Nezastupitelnou úlohu má pro tyto děti včasné a dostatečně dlouhé kariérové poradenství (7., 8., 9. ročník), které pomůže dítěti najít oblast a směr, který ho bude zajímat, bavit a zároveň pro něj absolvování vybrané školy bude přiměřený cíl. Pomůže to eliminovat nedokončení středního vzdělání.

Při každodenní práci by měl učitel umět vypozorovat a dobře pojmenovat potíže, které způsobuje porucha (nepozornost, impulzivita…) a které v dikci poruchy nejsou. Měl by umět podporovat silné stránky dítěte. Chybou je označovat chování dítěte jako nástup puberty či lenost, úmyslné vyrušování nebo nedostatek intelektu. Ještě horší variantou je dítě za pochybení, které způsobuje porucha negativně hodnotit, sankcionovat známkami, poznámkami. Neznamená to však, že by dítě měl za jeho nežádoucí projevy omlouvat nebo mu dávat úlevy. Je třeba najít individuální postup spolupráce i hodnocení.

Hodně se v současné době hovoří o kognitivně behaviorální terapii (KBT). Ty ale používáš při práci s klienty systemický a narativní přístup. Funguje to?

Ano. Systemická a narativní terapie, s kterou pracuji, má dobré metody a nástroje, jak lidem s ADHD pomáhat. Systemický přístup se zaměřuje na řešení a ve spolupráci s klientem (společným definováním) naplňuje konkrétní, přiměřený, do postupných kroků rozdělený, pro klienta hodnotný cíl. Tento postup je efektivní pro kompenzaci poruchy, která způsobuje nositeli obtíže ve všech výše jmenovaných parametrech plánování a dokončení činnosti. Již proces terapie je tedy nácvik způsobu, jak fungovat a zvládat každodennost. Tento přístup však selhává, když klient nechce či není připraven na změnu, neví, kdo je a postup terapie nevědomě blokuje.

Narativní přístup je velmi bezpečný přístup, pracující s velkým respektem k osobnosti a hodnotám klienta. Je velmi vhodný, protože mnoho klientů, kteří se ke mně dostanou, jsou již ti, kteří rezignovali, jejichž život již nemá pro opakované selhávání a neúspěch smysl. Je potřeba objevit jejich ztracenou identitu a pomoci ji znovu vybudovat a podpořit.

Co říci na závěr?

Porucha ADHD a její  „dospělá verze“ představují vážný problém, v případě, že nejsou řešeny. Hledání cesty, podpora silných stránek jedince, brát ho takového, jaký je a využití pozitivních projevů poruchy (kreativita, flexibilita, originální nápady, způsoby řešení, vysoké pracovní nasazení, intuitivita) dává naději na dobrý život. Nikdy není pozdě začít. Každý může být autor svého životního příběhu.